Lučištníci 11. až počátku 13.století

Ačkoli se význam pěších bojovníků ve 12. století ztrácí pod kopyty koní těžkých jezdců, některé složky pěchoty si své důležité postavení podržely prakticky celý středověk - mezi nimi pak nesporně střelci z luků a kuší. V první části se však v jejich popisu, výbavě a postavení zaměříme především na 11. až počátek 13. století. Bojové nasazení střelců bylo velmi široké, od polních střetů přes obléhání fortifikací protivníka, po obranu vlastních pevností. Střelci, s výjimkou jízdních o kterých bude zmínka jinde, bojovali pěší a v polním střetu zpravidla zahajovali bitvu mohutnými salvami do řad nepřítele. Poté se buď z bojiště stáhli nebo bojovali za těžkooděnci jako řadová pěchota. Nevýhody lehké ochrany a slabší výzbroje dostatečně vynahradila fortifikace, držící střelcům nepřítele od těla a tak se úspěšně uplatňovali zejména při obraně opevněných míst.

Lukostřelba i střelba z kuše, stejně jako šerm a jízda na koni, patřila také do běžného výcviku a umění feudála, ale ten se k podobným zbraním uchyloval v boji spíše zřídka a to většinou při obraně pevností. V otevřeném polním boji byla jeho síla především na koni v řadách těžké jízdy a i opěšalý dával přednost poboční zbrani, luk i kuši považoval do jisté míry za zbraň sobě nedůstojnou. Luky a kuše však šlechta ráda a hojně používala k lovu.

Luky, šípy

V Evropě byl luk znám už od pravěku - i v našich zemích byl oblíbenou a hojně používanou zbraní. Přímý středoevropský luk byl dlouhý zpravidla od 150 do 190 cm, nebyl unifikovaný a jeho délka a síla tedy závisela spíše na výšce a tělesné konstituci jednotlivých střelců. Luky se vyráběly z pružných pevných dřevin - zpravidla z tisu, jilmu nebo jasanu řidčeji i z dubu - v nouzi se asi používalo i jiné dřevo, bylo však považováno za nevhodné a takové luky za podřadné. Výsledný tvar luku byl vytvořen štípáním po letech, tak aby se co možná nejméně přerušovala vlákna dřeva a minimalizovalo riziko lámání. Lučiště nebylo kruhové, ale mělo průřez ve tvaru písmene "D" rovnou stranou dovnitř. Ačkoli šíp donesl nepochybně ještě dál, účinný dostřel tohoto luku byl zpravidla kolem 200 m - mířený pak mezi 100-150m.

Šípy luků bývaly dlouhé přibližně od 80 do 90 centimetrů. Aby šíp držel směr, byl opatřen stabilizačními křidélky, zpravidla z mastného peří (husí, kachní). Křidélka bývala většinou po třech, vlepená v drážkách dříku pravidelně k sobě v úhlech po 120 stupních tak, aby při nasazení zadní drážky na tětivu mířilo jedno vzhůru, jedno dolů a třetí kolmo od tětivy, aby se při výstřelu o ni neničilo. Šíp byl osazen kovovým hrotem nasazovaným na ratiště pomocí tulejky - tvary hrotů jsou různé - listové, ploché, rombické a vyskytují se i varianty se zpětnými křidélky zabraňujícími vytažení sípu z rány. Vedle těchto hrotů se vyskytují i hroty speciální - tvaru půlměsíce či trojhranné korunky apod. o jejichž určení se spekuluje - v boji se možná užívaly ke střelbě na šlachy koní, ale častěji se jich asi užívalo v civilním životě při lovu drobného ptactva. Šípy nosil lépe vybavený střelec v koženém toulci u pasu v předu či řidčeji na zádech, chudší lučištník pak v ruce či zastrčené za pasem. Každý lučištník měl běžně v toulci mezi 12-24 šípy, takže při vysoké rychlosti střelby brzo vyčerpal svou zásobu. Pokud to situace dovolila sbíraly se použitelné šípy protivníka a znovu vracely. Zkušený lučištník dokázal z luku vystřelit až 12 šípů za minutu.

Už od dob Avarů byl v našich zemích znám také reflexní (či reflexivní) luk - skládaný, lepený ze dřeva, kostí či nejčastěji z rohoviny, ale i když se v ikonografických pramenech vyskytují tyto luky poměrně často, vedle rovných variant i ve 12.-14. století (Petr de Ebulo - konec 12. st. či Velislavova bible poč. 14. st.) šlo o luk méně rozšířený, což bylo dáno asi obtížnější a nákladnější technologií výroby. Vyobrazené reflexivní luky jsou také delší (stejně dlouhé jako přímé či o něco kratší) než krátké luky asijských nomádů, takže i jejich vlastnosti byly pravděpodobně ve srovnání s Avarskými či Mongolskými reflexními luky jiné (asi horší). Řidčeji a zvláště v raném období se u nás (především v oblastech avarského vlivu) používalo i nasazení kovového hrotu šípu na ratiště pomocí řapu a nomádských hrotů s trojhranným břitem. V souvislosti s italskými výpravami ve 12. století nebo třeba obléhání Olomouce, nacházíme také zmínky o otrávených střelách. Nejrůznější jedy byly tehdy sice již známy a nelze zcela vyloučit jejich podobné využití, v některých sporadických případech, (souvisejících v tomto případě asi spíše s útokem na bojovou morálku obléhaných, jindy s úkladnou vraždou apod.) ale prakticky se tento bojový prostředek v Čechách ani jinde v Evropě nepoužíval. Ačkoli je luk oproti kuši zbraň poměrně nenáročná a nevyžadující složité údržby, přesto musel dbát lučištník některých opatření. Lučišti samotnému škodí přílišné sucho, ve kterém dochází k jeho přeschnutí a následnému praskání, ale největším problémem lučištníků byla především vlhkost poškozující tětivy vyrobené ze šlach apod. Zároveň příliš dlouhé napnutí vytahovalo tětivu a unavovalo lučiště - proto se tětiva na luk napínala až před samotným použitím. Do té doby se ji lučištník snažil chránit v suchu a bezpečí, kromě toho měl většinou ještě tětivu rezervní (již nařízení Karla Velikého předepisuje lučištníkům povinou náhradní tětivu). V deštivém počasí se tětivy ničily rychle a lučištníci se brzy stávali pro boj nepoužitelní.

Luk byl poměrně levnou zbraní, proto si jej mohli dovolit i chudší bojovníci. Ovládnutí lukostřelby však vyžadovalo dlouhodobý výcvik zaměřený na dobrou fyzickou kondici a ovládnutí příslušných technik od napínání luku (zády) po přesnou střelbu na cíl či do houfu, což při střelbě po vysoké balistické křivce nebylo snadné. Proto a také pro svůj taktický význam měli střelci obecně mezi lehkou pěchotou do jisté míry výlučné postavení (např. v Bitvě u Brůdku 1040 se čeští lučištníci významnou měrou podepsali na porážce německého vojska). Chudší lučištníci nenosili žádnou zbroj a chránili se pouze silnými plátěnými nebo vlněnými oděvy, lépe postavení pak používali kožené kabátce nebo vycpávané, prošívané smolené vesty apod. Jednoduchou kónickou kovovou přilbu měl pak jen málo který z nich - ostatní, pokud si vůbec chránili hlavu (na iluminacích rukopisu Petra de Ebulo jsou čeští lučištníci prostovlasí, stejně tak ve Velislavově bibli), pak asi podobně jako lehká pěchota nějakou prošívanou či koženou čapkou, kapucou nebo jinou lehkou ochranou hlavy. Kromě luku byli ve 11.-12. století vyzbrojeni již jen krátkou levnou poboční zbraní, stejně jako ostatní lehká pěchota - nožem, sekerou, sochorem či později i tesákem a tak po vystřílení šípů nebo ukončení střelby, neměl už lučištník větší bojovou hodnotu než ostatní pěchota. Teprve v následujících století klesla cena zbraní a zbrojí natolik, že se i lučištník mohl lépe a kvalitněji chránit a mohl si dovolit jako poboční zbraň tesák, občas i meč.

Angličtí lučištníci

Angličtí lučištníci představovali v době svého rozkvětu (XIV. a XV. Století) rozhodující sílu na evropských bojištích. Stali se také hlavní zbraní anglických králů ve stoleté válce s Francií. Původně pochází dlouhý luk z Walesu, kde byl používám tamními bojovníky jako zbraň určená k podpoře pěchoty při jejím živelně vedeném útoku. Jak čas postoupil a anglický král Eduard I. si podrobil Velšany, začal pomalu, ale jistě zavádět i jejich tradiční zbraň a vytvořil celé oddíly střelců, kteří později vstoupili do historie jako angličtí lučištníci. Byli to svobodní vesničané, kteří byli od mládí cvičeni v zacházení s lukem. Jejich výzbroj tvořil 1.8- 2 m. dlouhý tisový či lískový luk, u těch starších jen tak, v přírodní podobě, ti mladší ho zdobili ornamenty a řezbou.

Ze svého luku stříleli téměř metr dlouhé šípy z tvrdého dřeva, vybavené průbojnými, většinou čtverhrannými hroty, které byly schopny zblízka prorazit pancíř, ale byly většinou mířeny do spojů mezi kovovými pláty, kudy pronikaly s neuvěřitelnou razancí. Na hlavách měli ocelové helmice či kožené čepce, přes hrudní plát měli přehozenou krátkou suknici se znakem jejich krále (většinou to byl červený lev). Před bitvou zaujímali postavení na návrších nebo pahorcích v klínovitých formacích. Ty jim dovolovaly střílet na těžkou jízdu a pěchotu protivníka zepředu a ze stran, což mělo za následek totální zmatení a rozbití formace nepřítele. Pokud došlo k boji zblízka, ustoupili lukostřelci za linie pěchoty, která stála v řadách za nimi. V případě nutnosti mohli bojovat zblízka mečem nebo sekyrou, což bylo,vzhledem k absenci těžké zbroje, pro ně celkem výhodné, jelikož mohli lépe uhýbat ranám a snadněji zasáhli nemotorné, oslabené a pochodem znavené obrněnce v těžkých zbrojích. Mnohdy se tak stalo, že lučištníci rozhodli bitvu v boji zblízka. Nesměli se však nechat unést vírem boje a zapomenout na svůj původní úkol, kterým je podpůrná a obranná střelba, protože mohli být velmi lehce smeteni jízdou nepřítele. Jejich ochranu proti rytířstvu představovalo výhodné postavení na vyvýšenině, mnohdy chráněné dlouhými naostřenými dřevěnými kůly, které střelci zakopali před bitvou. Avšak tato taktika jim nemohla vycházet věčně. Během závěrečné fáze stoleté války Francouzům došlo, že budou-li neustále jen útočit,vždy to dopadne stejně - budou rozstříleni. Rozhodli se proto vylákat Angličany z jejich pevného postavení a napadnout je nepřipravené a v pochodové formaci. To byl začátek konce lučištníků.

"Lučištníci pochodovali v dlouhé formaci za čelem anglického vojska. Pochodovali vstříc neviděnému nepříteli. Někteří z nich nechtěli opouštět své postavení, ale neměli na výběr. Najednou uviděli francouzské vojsko, tu stříbřitou řadu vyleštěné oceli. Uviděli jak se pomalu rozbíhají v čele s Johankou, pannou lotrinskou, za kterou vlály modré korouhve se zlatou lilií. Chtěli zaujmout pevný útvar, ale bylo již příliš pozdě. Pouze několik z nich neztratilo hlavu a začalo střílet. Jen pár Francouzů padlo, zato mezi Angličany propuklo pravé peklo. Francouzi zaútočili v pevné formaci obrněné jízdy a prorazili první linii. Potom se pustili do soubojů muže proti muži, kde měli rytíři jednoznačnou převahu. Anglická pěchota dorazila příliš pozdě. Našla jen zbytky lučištníků rozeseté po bitevním poli."

Dlouhý luk měl tu výhodu oproti kuši, že při stejné síle střely se z něj dalo střílet rychleji a dále. Zkušený lučištník mohl vystřelit 8-11 nemířených střel za minutu, zatímco střelec s kuší je vystřelil za stejnou dobu 3-4, sice s větší přesností, ale na kratší vzdálenost. "U Kresčaku se jednoznačně prokázaly výhody dlouhého luku. Angličané čekali na Francouze v trojúhelníkových formacích, kryti zezadu pěchotou. Pod nimi se začalo shromažďovat francouzské vojsko. Bylo složeno převážně z rytířů a bretonské pěchoty. Jedinou střeleckou podporu Francouzů představoval oddíl námezdných střelců z Janova, kteří uměli výborně ovládat své kuše, ale ty navlhly v krátké přeháňce před bitvou, což omezilo jejich účinnost. Janovští střelci byli asi jedinou francouzskou jednotkou, která se řídila rozkazy. Před počátkem divokého útoku jízdy podporovali svou střelbou pěchotu, ale jejich kuše se dlouhým lukům nemohly vyrovnat Stříleli o poznání pomaleji a byli brzy donuceni se stáhnout. Výhodou lukostřelců bylo, že byli velice disciplinovaní a přesně poslouchali rozkazy svého velitele. Úplný konec jejich éry však znamenal rozvoj střelných zbraní a děl. Ručnice zdaleka nedosahovala účinnosti dlouhého luku, ale mohl ji používat téměř každý, kdo prošel krátkým výcvikem, zatímco ovládat dlouhý luk vyžadovalo několikaletý výcvik a velkou sílu.

"V polovině XV. Století začali Francouzi masivně používat palných zbraní nejen k obléhání, ale i při bitvách na volném poli. V tomto ohledu byli o krok před Angličany. Tím, že bratři Burreauovi zdokonalili polní dělo (tzv. tarasnici), zajistili Francouzům vítězství ve stoleté válce. V jedné z posledních velkých bitev měli k dispozici dvě děla a několik střelců s ručnicemi. Palba děl přímo děsila Angličany, jejich koně se plašili a lučištníci porušili formaci. Prchli, nebo byli pobiti na útěku i přesto, že pokud by nepropadli panice, mohli by vyhrát. Přitom funkce děl byla přinejmenším diskutabilní, jelikož děla ještě nebyla příliš přesná a způsobila nepříteli jen malé ztráty. Již nikdy více nedokázali Angličané získat zpět území, jež tak urputně dobývali."

Anglický dlouhý luk

Ten se vyráběl z tisu. V Anglii tis jako dřevina rostl, ale byl málo vhodný pro tyto účely. Tis se dovážel ze Španělska a Benátek. Nejlepší tis co se týká kvality byl ze severní strany Alp, kde rostl ve stínu a měl husté letokruhy. Tento tis rostl pomalu a některé stromy kácené na luky byly až 600 let staré. Pro příklad slouží nález z potopeného vraku lodi Mary Rose z roku 1545, ve které se dochovaly luky s vnitřním středem 50 letokruhů. Když si pro srovnání vezmeme dub v Česku můžeme být rádi, že do rukojeti naskládáme 20 letokruhů. Tis byl nejdříve kupován anglickým králem. Později byl získáván jako daň za dovozové zboží. Například když benátský kupec chtěl prodat bečku vína musel sebou přivézt 8 - 10 polen na luky. Poleno muselo mít samozřejmě stanovený standart - muselo být vyschlé a 7 stop dlouhé. Tři palce silné a široké. Od krále řemeslnící nakupovali polena a vyráběli jednotlivé luky. Král ovšem vydal časové normy a tak luk nesměl stát více jak 2 a půl dne průměrného platu kvalifikované pracovní síly. Tis má lýkové dřevo co odolává napětí a středové dřevo co odolává tlaku - stlačení. Je to přírodně kompozitní luk.

Na tohle ovšem přišli lidé již v době kamenné. Základní konstrukce luku vhodná pro tis není vhodná pro jiná dřeva. Středověký tisový luk se ohýbal po celé délce. Neměl vyznačenou rukověť. Záleželo jaký měl tah a podle toho byl příslušně dlouhý. Aby dřevo sneslo stres ohybu při větším tahu musel být delší. Když byl tah 50 liber, délka takového luku mohla být pouze 170 cm. Angličtí střelci běžně používali luky o tahu 100 liber a více. Král Henry VIII utáhl luk o síle 180 liber. Samozřejmě, že lukostřelba se cvičila od malička a tak střelci měli schopnost natahovat tak silné luky. Do anglického vojska se prováděl výběr a platilo se jako profesionálům. Král obyčejně přijal střelce co utáhli 100 liberní luk (120 liber nebyla vzácnost) a vždy 500 ze 4000 - 5000 střelců bylo schopno střílet luky 150 - 160 liber. Samozřejmě šípy byly dvojího druhu - lehké asi 1 a půl unce, které se používaly na střelbu na delší vzdálenosti a těžké o váze 2 unce na střelbu pod 100 yardů- lehký šíp ze 100 liberního luku doletěl maximálně 350 yardů. Z těžších luků 120 - 150 liber doletěl 400 - 480 yardů. To byl maximální dostřel. Každý válečný střelec měl k dispozici 96 šípů. 48 šípů nesl střelec ve dvou toulcích na rameni a 48 šípů bylo pro každého na voze. 10 000 šípů na jednom voze - nepředstavitelné množství. Také taktika boje, kdy poměr armády musel být 3:1 nebo 6:1, tedy 3-6 střelců na jednoho rytíře. U Kresčaku v roce 1346 Angličané měli asi 12 000 lukostřelců kteří takzvaně do žoldáků Evropy nasypali 12 000 × 96 šípů. Při představě, že některé byly vystřeleny 2×, když byly posbírány v přestávkách mezi útoky. V té době to muselo vypadat jako černý mrak, který se smrtelně snesl na útočníky. Tisíce šípů létaly vzduchem, neboť střelec pohodlně mohl vystřelit 12 šípů za minutu. Vykované hroty byly vždy rezavé a otrava krve byla více jak častá. Na jeden zásah se počítalo 5 - 6 šípů. Pro srovnání za napoleonských válek bylo vystřeleno 280 koulí na jeden zásah. Za 1. světové války se počítalo na 7000 nábojů na jeden zásah. Ve vietnamské válce Američané potřebovali na 50 000 patron na jednoho zabitého vietkonga. To je pouze pro názornou ukázku a výpočet průměru.

Dějiny lukostřelby

Počátek dějinného vývoje lukostřelby spadá podle vědeckých odhadů do starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu je asi 50 000 let. Podle knihy "První Američan", která se zabývá vývojem lidstva na americkém kontinentu, jehož počátek se datuje asi 15 tisíc let před naším letopočtem, došlo v Severní Americe k objevu luku a šípu až v 1. tisíciletí př.n.l. Je tedy s podivem, že první "američané", kteří přišli přes "vyschlou" Beringovu úžinu z Asie, si sebou, spolu s jinými zbraněmi, nepřinesli i luk a šípy, když by na "starém kontinentě" již existovaly 35 tisíc let před jejich migrací. Názory na to, kdy byl luk objeven, se různí a to v řádu desítek tisíc let (50 - 10 tisíc let). Jsou ale také vědecké úvahy, že přechod přes Beringovu úžinu byl možný či nejsnazší i 40 - 20 tis. let př.n.l.

Jisté ale je, že co paměť sahá provází luk a šíp lidstvo na jeho dosavadní pouti. Co do významu pro zachování a vývoj lidského rodu, je objev luku a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně.

Člověk objevil luk pravděpodobně tak, že si všiml síly ohnutého a náhle narovnaného stromku. Usoudil, že spojení dvou konců dřeva napnutím spojujících vláken, na které vhodně přiloží malý oštěp, mu dovolí ho mrštit s větší rychlostí a přesností po zvěři a tak mu zajistí převahu nad ostatními živočichy. Hlavní význam luku pro prehistorické lovce byl v možnosti překonat únikovou vzdálenost plachých zvířat a nebezpečná účinně napadat z patřičného odstupu. Šíp nemusel zvíře usmrtit, stačilo, aby bylo možné zraněnou kořist dostihnout a dobít. Bylo by velmi zajímavé dovědět se, jakými myšlenkovými pochody se tehdejší lidé dopracovali k vynálezu luku. Teorií by bylo možné rozvinout více, ale jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme.

K většímu používání a zdokonalování luku došlo o 10 tisíc let později lidmi, kteří přišli pravděpodobně z Asie. V této době se vedle jiných zbraní objevují i pazourkové hroty šípů. Vynález pazourkových hrotů šípů nebyl asi již vynálezem v pravém smyslu toho slova , ale pouze zmenšením hrotů k oštěpům, jejichž výroba byla již zvládnuta dříve. Pravěcí umělci, jejichž malby a kresby jsou dodnes uchovány v různých jeskyních Skandinávie, Španělska a Francie, dotvrzují skutečnost, že tomu tak bylo. Hlinková malba takového pravěkého umělce v jeskyni Cueva de los Caballos u Albocareru ve Španělsku, nazvaná "Honba na jeleny", velmi dobře znázorňuje způsob lovu zvěře a vyspělost střelby z luku v té době. Luky dosahovaly délky kolem dvou metrů a časem bylo docíleno v jejich výrobě podle místních podmínek určité dokonalosti. Šípy byly značně dlouhé (asi 1 metr) a špička byla pouze seříznuta. Ve starší době kamenné opatřoval člověk šípy kamennými hroty již všeobecně. Protože asi nebyly nalezeny šípy vyrobené pouze seříznutím hrotu, což je problém spočívající v omezené trvanlivosti dřeva, neboť se dochovaly zpravidla pouze hroty šípů, je nutné považovat tuto úvahu za spekulaci. Je ale asi pravda, že délka šípu byl značná, neboť první luky byly asi spíš vrhači oštěpů než střelnou zbraní. To bylo asi předmětem dalšího vývoje. Tehdejší lovci nepotřebovali nějaký velký dostřel a mimořádnou přesnost zásahu také ne.

V době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy skutečně mistrovská díla. Bylo to nářadí, které bylo pro člověka rozhodující při opatřování potravy i ve válce. Písemné doklady o používání luku ve starověku tehdy žijícími národy, nacházíme nejvíce v Malé Asii. Je to bývalá Assyrie (assyrská říše byla na vrcholu v letech 858 - 810 př. n.l. - Řím byl v té době na počátku svého vývoje - a byla rozvrácena Médy a Babyloňany r. 606 př. n.l.), Babylónie, Fénicie a i Egypt, kde ve vykopávkách chrámů, v pyramidách z různých dob, postavených mnoha vládci, nacházíme obrazovým a klínovým písmem do stěn těchto mohyl vytesané záznamy o používání luku. Písemným dokladem o používání luku je i biblický Starý zákon, ve kterém můžeme na mnoha místech číst citáty o luku, střelbě z luku, šípech a toulech (toulcích), takže i tato schránka na šípy patří k dávnému vybavení lukostřelců. U některých staroegyptských národů se stal luk posvátným symbolem královské moci, stal se svátostí a byl i zasvěcován božstvu. Farao Amenthotep II. měl pověst největšího lučištníka všech dob a střílel šípy skrz silné měděné terče z rychle jedoucího vozu. Nejvyšší bůh Assyřanů, pán Slunce a Země, byl zpodobňován jako válečník stojící uprostřed rozzářeného Slunce s lukem v levé ruce. Assyrský král Ažurbanipal (668 - 630/35 př.n.l ) byl velkým lovcem zvěře, kterou lovil ze svého vozíku. Bohyně Istar byla znázorňována s lukem připraveným ke střelbě, se dvěma šípy u tětivy. Vzadu na rameni má zavěšen toulec. Tuto bohyni uctívali též Babylóňané. Assyrští a Babylónští lukostřelci stříleli v plné jízdě z dvoukolových válečných vozů. Šípy ukládali po dvaceti kusech do toulců, zavěšených řemením na rameni. Šípy králů a vojevůdců byly bohatě zdobeny.

Řekové a z počátku i Římané střelbou z luků spíše trpěli a lučištníky si do svých vojsk najímali. Lučištnické oddíly byly však později součástí římských legií. Řekové učinili z lukostřelby velký národní sport a lukostřelba byla jedním z hlavních pořadů olympijských her, pořádaných každé čtyři roky k poctě boha Dia. Okřídlený bůh Cupido (Eros či římský Amor)) se podle řeckých bájí a pověstí snaží ranit svým šípem ty, kteří dosud nepoznali lásku a stal se jejím symbolem. Také řecká bohyně lovu Artemis ( římská Diana) je znázorňována s lukem v ruce. Orla, který každý den přilétal trápit Promethea, přikovaného ke skále, zabil šíp hrdiny Heraklea. Hrdina trojské války, Achilles, byl zabit zásahem šípu do jediného zranitelného místa na těle - do paty. Další hrdina, král Odysseus, musel obhajovat svojí královskou i manželskou pozici na ostrově Ithaka s lukem v ruce.

důležitosti luku a šípu v historii lidstva nelze pochybovat a je asi smutnou pravdou, že touto zbraní bylo zabito v průběhu věků víc lidí, než všemi moderními zbraněmi dohromady. Je třeba chápat, že na rozdíl od dneška, kdy je někde na lukostřelbu pohlíženo (a bohužel i u nás), jako na cosi exotického a okrajového, byla v dávných dobách něčím naprosto samozřejmým. Důvod byl prostý : jiná střelná zbraň zkrátka té době nebyla. Skythové, kteří si podmanili celé národy, se stali také jejich učiteli v lukostřelbě. Zařazovali zdatné muže těchto národů do svých vojsk, kde je vyučili i v dokonalé střelbě z luku. Tak podmaněné národy ovládly luk a střelbu z něho a často jej pak použili proti svým podmanitelům. Skythové používali luk ze dřeva, zvířecích šlach a kostí. Tvar luku se velmi podobal tradičním lukům, dosud užívaných v dnešním Mongolsku, Tibetu a Koreji. Vynikající zručnosti ve výrobě a užívání luků dosáhli Turci. Křižáci na svých tehdejších výpravách velmi trpěli tureckou ( tehdy saracenskou ) zručností ve střelbě lukem. Také anglický král Richard Lví srdce prý zahynul šípem Saracenů. Stejný osud postihl i španělského národního hrdinu jménem Cid.

Podobně jako američtí Indiáni objížděli, Turci své nepřátele na hbitých konících a stříleli na ně z krátkých luků. Tyto krátké turecké luky byly slepovány z několika druhů dřev a vyznačovaly se důkladnou ozdobnou prací. Je zajímavé, že sousední národy Turků - africké kmeny - ač měly po staletí styk jak s Řeky, Římany a Turky, nepřevzaly nic z jejich pokroku v lukostřelbě a dodnes požívají luků a šípů, podobajícím se lukům mnohem starším. Luky afrických lukostřelců jsou dodnes vyráběny z ohnutých stromků nebo větví, často bez zářezů pro tětivu, která se zhotovuje z kůže, sušených střívek nebo provázků a připevňuje se pouhým přivázáním. Hroty šípů jsou často napuštěny jedem a tak zabíjejí zvěř nebo nepřátele. Je možné, že právě účinné šípové jedy způsobily, že zdokonalování a technický vývoj luků nebyl považován za tak důležitý. Stačilo přece sebemenší zranění a zbytek práce vykonal jed. Také severoameričtí Indiáni byli velmi dobrými střelci a výrobci luků. Délka luků byla až dva metry a byly zhotovovány z tisu, hicori, někdy z cedru. Na kratší vzdálenosti byly velmi přesné, neměly však velký dostřel. Je však zajímavé, že moderní americká lukostřelba nevznikla na tomto základě, ale byla víceméně importována v roce 1828 z Anglie do Filadelfie. Po nějaký čas obliba lukostřelby jako sportu rostla a pak náhle ustala.

V roce 1911 léčil americký lékař Saxton Pope nemocného indiána z kmene Yani, od kterého se později naučil střílet z luku a lovit jím. Jeho kniha "Lov lukem a šípem" a filmy, které byly o lovu lukem natočeny, vzbudily opět zájem americké veřejnosti o lukostřelbu. Je pravdou, že velká část amerických lukostřelců se věnuje lovu zvěře i dnes. Jak ukazuje obrázek indiána z orinockých pralesů, jeho luk je velmi dlouhý - asi 2 metry a stejně tak dlouhé jsou i jeho šípy s otráveným hrotem.Jak je již v poznámce výše uvedeno, objevily se luky a šípy v Severní Americe až v 1. tisíciletí př. n.l. Jejich předchůdcem tam byl vrhač oštěpů či kopí, tzv. atlatl. Tím se vymršťovaly kratší oštěpy a kopí s větší účinností, než pokud se vrhala běžným způsobem. Na atlatlu, který nemá z lukem po technické stránce nic společného je zajímavé, že vrhací síla nepůsobí v těžišti, ale na konci vrhaného kopí nebo oštěpu. Totéž se děje i u luku, resp. u šípu.Tento či podobný nástroj na vrhání oštěpů je možné také vidět u primitivních australských domorodců pod názvem "vumera".

Ve starém Japonsku zhotovovali luky z bambusových stromků. Zajímavé je provedení těchto tradičních japonských luků, které jsou dlouhé až 2,20 m a horní část mají výrazně delší než část dolní, tj. asi 2/3 : 1/3. Šípy jsou velmi dlouhé a jejich délka se měří od svislé osy těla po délce natažené paže v ose ramen, asi 5 cm přes délku prstů. Střílí se výhradně instinktivně. Střelba je také pojímána jako duchovní záležitost. U asijských národů se udržela tradiční lukostřelba až dodnes. Vynikajícími lukostřelci byli Mongolové a Číňané. Dnes je v Mongolsku, Koreji a Tibetu lukostřelba národním sportem. Luky asijských národů jsou 165 - 175 cm dlouhé, mají konce těžce vysílené a zahnuté. Složení listů ramen luku je pozoruhodné. Jsou velmi dovedně složena ze tří materiálů a tvarována.Ve středu listu je bambusová destička, na předku listu jsou napnuty vysušené zvířecí šlachy a na zadní straně je destička z kosti. Luk bývá potažen hadí kůží. Těsně nad ohybem špiček luku jsou umístěny kostěné kobylky pro zachycení a udržení tětivy na středu luku. Luk bývá zdoben ornamenty a pestře barven. Síla luku se pohybuje od 12 do 25 kg. Šípy jsou dlouhé kolem jednoho metru a mají váhu 100 až 120 gramů. Opeřeny jsou celou jednu třetinu délky orlím peřím. Většina asijských národů napíná tětivu pomocí palce, na rozdíl od většiny ostatních národů, které tak činí pomocí tří prstů, jak se užívá v moderní lukostřelbě. Toto napínání tětivy pochopitelně ovlivňuje i přidržování šípu u luku. Proto tradiční lukostřelci asijských národů přikládají šíp na pravou stranu luku na palec. Mířících znamének se nepoužívá, střílí se odhadem letu šípu.

Ve středověku až do 16. století kvetlo v Evropě lučištnictví ve velké míře. Vynikajícími výrobci luků byli Sasové. Britové podlehli v rozhodujících bitvách Sasům právě pro výbornou střelbu jejich lučištníků. Luky Sasů byly nevalného vzhledu, zhotoveny z jilmu, ale velmi silné a průbojné na kratší vzdálenosti. Uvádí se, že jméno "Skot" vzniklo od staroanglického "sciot", což znamenalo lukostřelec. Anglické luky byly značně dlouhé a původ je přiznáván bojovným Normanům a Vikingům, kteří důraznou střelbou z luků pod vedením svého vojevůdce, Viléma Dobyvatele, rozhodli celou řadu bitev. Legendárním lučištníkem středověku se stal anglický zbojník Robin Hood, který byl obdivován i svými nepřáteli. Sherwoodský les byl jeho domovem, ve kterém přežil krále Jindřicha II., Richarda Lví srdce, Jana Lecklenda a Jindřicha III. V opatství Kirklerském je dosud hrob, na kterém je pravé jméno tohoto zbojníka - Robert, hrabě z Huntingtonu. Podle legendy před svou smrtí vystřelil z okna poslední šíp s přáním, aby byl pohřben kam tento šíp dopadne. Anglický spisovatel W. Scott popisuje Robinovu zručnost ve střelbě v románu Ivanhoe.

Jsou také vědecké úvahy o tom, že Robin Hood vůbec neexistoval
Angličané používali luku více než ostatní národy a jejich lučištníci též rozhodli i několik velkých bitev (bitva u Kresčaku ). Lukostřelci tehdy plnili úkol jakési " lukostřelecké přípravy", tj. měli za cíl co nejvíce rozvrátit šiky nepřítele. Salvám šípů padajících z výšky se značnou průrazností a často za ochranné štíty, odolal málokdo. Tuto funkci v modernějších dobách převzalo dělostřelectvo. V Anglii byla také vydána první známá kniha popisující způsob výcviku ve střelbě z luku. Byla vytištěna za vlády Jindřicha VIII. Autor Roger Ashamov byl odměněn roční penzí 10 liber. V této době podle rozkazu panovníka bylo povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Cechy lukařů byly ve středověku velmi početné a jejich členové byli pro svou dovednost ve zhotovování luků a šípů ve všech zemích váženými občany.

Naše uzemí obývali v pradávnu různé kmeny s různou kulturní úrovní. Mezi tyto kulturní kmeny patřili především Keltové (již v 8.stol. př.n.l. na uzemí dnešního Rakouska), kteří přišli od západu kolem roku 600 př.n.l. Obývali naše kraje až po řeku Drávu. Archeologické nálezy z této doby potvrzují používání luku těmito lidmi řadou nálezů hrotů šípů a pískovcových rovnačů tětiv. Vyráběny byly luky jednoduché z javorového nebo tisového dřeva. Kromě rovnačů tětiv byly také nalezeny chrániče na ruku z břidlice nebo buližníku. Keltové na našem uzemí žili v dobách největšího rozkvětu i pádu Assyřanů v Malé Asii. Ve středověku se stal luk a šíp nutnou výstrojí vojenských sborů. Byly tvořeny početné lučištnické oddíly, jejichž zdatnost rozhodovala v bitvách. Zde je velká časová mezera, ve které se nachází slovanské osídlení našeho území a počátky křesťanství u nás a ranný středověk. Luk a šípy se zde asi používaly stále. Nejlepší lukostřelci byli vybíráni do královských vojenských oddílů. Za panování krále Karla IV. dostali pražští lukostřelci svojí střelnici pod hradbami u nynější Prašné brány. Kromě Karla IV. holdovali střelbě z luku i Jan Lucemburský ( padl v bitvě u Kresčaku, kterou Angličané vyhráli díky lepší střelbě svých lukostřelců ), Vladislavové i Rudolf II. Za Karla IV. se stala lukostřelba cvičením pro každého. Lukostřelci dostávali značnou přímou podporu od samotného Karla IV. i od pražských městských konšelů a celé řady českých a moravských měst. Byly pořádány střelecké soutěže a jejich vyvrcholením byly lukostřelecké slavnosti o letnicích. Lukostřelbě se věnovali všechny vrstvy obyvatel. Česká a moravská města mezi sebou soutěžila v lukostřelbě. Nejpočetnějším lukostřeleckým sborem byli pražští lučištníci. Rozvoj lukostřelby šel tak daleko, že se střílelo po všech pražských zahradách a lukostřelba se stala nebezpečnou zábavou. Proto byly lukostřelcům trvale přiděleny říční ostrovy, aby se předešlo nebezpečí častých zranění. Byla to nynější Štvanice (Malé Benátky a Střelecký ostrov). Tradici lukostřelby na Střeleckém ostrově alespoň během zimních tréninků udržuje SK Start Praha. Také husité měli početné lučištnické oddíly. V dobách husitů ale již docházelo k současnému používání luků, kuší a počínajících lehčích palných zbraní (hákovnice a píšťaly). V době pobělohorské (16. stol.) zanikly lučištnické sbory, zmizely i početní výrobci luků, šípů a toulců, protože třicetiletá válka a jezuitské temno potlačily ušlechtilou myšlenku i branný charakter staročeského lučištnictví takřka do základu. Jedna s posledních zmínek o lukostřelcích je v Jiráskově F.L.Věkovi, kde se vypráví o přehlídce vojska generála Suvorova na karlínském poli před tažením do Francie, na které byly obdivovány útvary Tatarů s luky. V pozdější době pak luk ustoupil úplně kuši a palným zbraním.